Byl už jsem všude možně, ale chyběla tomu řádná fotodokumentace. Párkrát jsem vycestoval služebně docela narychlo a vlastně soukromých výletů někam do zahraničí jsem zase tolik neabsolvoval. S foťákem jsem byl málokde a bylo mi docela líto, že vyprávění o Modré mešitě v Istanbulu, nebo o mostu přes Labe v Hamburku jsem nemohl doplnit nějakými obrázky. V Paříži jsem si to chtěl vynahradit. Připravil jsem si tašku vyhrazenou pro fotoaparáty a příslušenství. Postupně se v ní nashromáždil náš rodinný foťák, nabíječka baterek a hlavně od Patrika vypůjčená zrcadlovka..Mimo to jsme si balili jen nějaké jídlo a trochu oblečení. Plánovaný odjezd byl v pátek, vrátit jsme se chtěli v úterý v noci.
Irča vedla nezbytné poučení, jak se nezabít, na co si dávat pozor a co všechno mi udělá, jestli se našemu mladému něco stane..
Nanosili jsme věci do auta a vyrazili. Cestou jsme přibrali na palubu Martu s dcerou a už jsme mířili směr Plzeň, Norimberk a dál.. V Německu nás zdržely páteční večerní zácpy, nabrali jsme zpoždění oproti původnímu plánu. U Sinsheimu jsme si udělali první zastávku. Chvilku před tím jsme minuli místní technické muzeum se zajímavými letadly jako třeba TU 144 a Concorde na střeše. Svačili jsme chleba s paštikou a mě se vybavily před očima okamžiky, kdy jsme doma nakládali zavazadla do auta. Nějak jsem si nemohl vzpomenout, že bych nakládal naší zvláštní tašku s fotografickým nářadím... „Jardo“, napadlo mě ještě se zeptat syna , „nedával jsi do auta foťáky ?“ „Ne“, zněla stručná odpověď. Prohrabal jsem rychle veliký zavazadlový prostor našeho kombíku a skutečně jsem nic nenašel.. Přesně jsem tu tašku viděl. Stojí doma v chodbě opřená o zeď.. No, snad to bude poslední problém..
Průjezd Německem mě už nebavil a těšil jsem se na přejezd hranic do Francie.. Už jsme byli na cestě poměrně dlouho. První ukzatel u německo – francouzských hranic ale ukazoval ještě poměrně značnou vzdálenost do Paříže. Ale jelo se dobře.. Kilometry ubíhaly, už byla hluboká noc, jen občas jsme museli zastavit a zaplatit mýto. Trochu jsem se bál průjezdu Paříží. Navigaci jsem tehdy neměl, Richardovu adresu jsem našel na internetových mapách a připravil jsem si krátký itinerář – na které křižovatce kam zabočit a tak.
A kupodivu i podle těch pár řádků jsme dojeli přesně před dům, ve kterém v Paříži Richard bydlel. Zaparkovat byl trochu problém, ale cestou od parkoviště jsme si ještě stihli dát v otevřené hospůdce pivo.
Bylo hodně po půlnoci, když jsme poprvé usínali v Paříži.. Myslel jsem na Soňu.
Ráno se ukázalo, že problém se zapomenutými foťáky není neřešitelný. Richardova přítelkyně Karolína mi půjčila svůj foťák. Také si s námi ráno sedla a povyprávěli jsme si , co bychom v Paříži chtěli vidět. Richard s Karolínou budou v práci i o víkendu, takže většinu času budeme trávit sami. Karolína nám povyprávěla i o způsobech cestování po Paříži, vysvětlila, jak jezdit metrem, kde zhruba je to, co chceme vidět..
A my jsme s Martou a našimi dětmi vyrazili do města. Ne nadarmo se říká, že každý by měl alespoň jednou za život Paříž vidět.I můj sen to vždycky býval a teď se naplnil. Ale nebylo to tak úplně jak jsem si představoval. V té představě jsem tam bzl vždycky s někým blízkým. Měl jsem pocit, že s někým, kdo je mi velmi blízký, to musí být to absolutně nejvíc super. S Martou si sice rozumíme, známe se strašně dlouho, ledasco jsme spolu podnikli, máme se jistě i rádi , ale je to přece jen něco jiného.. Byl jsem šťastný, že se mi splnil sen, ale smutný z toho, že mi tu k největšímu pocitu štěstí chybí někdo, bez koho prostě ty zážitky nemouhou být úplně nejsilnější. Zase jsem si vzpomněl na Soňu..
Čas od času jsme si posílali SMS.
Jeden večer se nám také povedlo celý strávit v přítomnosti Richarda i Karolíny. Vypadali šťastně..
Flasback 6 – Richard
S Richardem jsme chodili do stejné třídy na základní škole. Přišel k nám nekdy v páté třídě, jeho maminka u nás učila němčinu. Byla rodilá Němka a s námi se zase recipročně učila česky. S Richardem jsme se zkamarádili, podnikali jsme různé akce. Když jsem někdy v šesté třídě začal mít problémy s prospěchem v němčině, nabídnul mi, jestli s ním nechci jet o prázdninách na dva týdny k jeho babičce do NDR.. Souhlasil jsem a nakonec z toho byly vícery prázdniny.. Bylo to zajímavé, poznávat život v cizině, i když to vlastně bylo za humny. Jiné zvyky, jiný styl života, jiné jídlo a všechno v němčině. Zpočátku jsem z toho měl problém, ale nezbylo mi, než se rychle aklimatizovat. Dědeček vyprávěl říběhy z řeckých bájí, vzpomínal na boje u Stalingradu, kterých se osobně zůčastnil a Richardovo tlumočení bylo velmi nepraktické.. Brzy jsem ale němčinu vnímal bez nutnosti všechno si překládat.
Podnikali jsme výlety do okolí, projezdili i širší okolí autobusem a ve svých třinácti letech jsem k babičce do NDR dokázal dojet úplně sám. Byla to ale výjímka. Naši rodiče se také zkamarádili a zpravidla mě k babičce vozil táta naší Škodou 105S.
V kontaktu jsme s Richardem zůstali, i když se naše školní cesty rozešly a on šel na gymnázium, zatímco já na zemědělku. O prázdninách jsme se zase potkávali v NDR u babičky a také v baráčku po předcích Richardova tatínka v Západních Tatrách na Slovensku. Roháče jsme spolu prochodili. Na vysoké jsme se přece jen trochu vzdálili. Já jsem se oženil, narodila se nám dcera, k tomu škola.. Ale občas Richard přišel na návštěvu se svou přítelkyní Mášou.
Po sjednocení Německa jsme se za babičkou v bývalé NDR byli podívat i s Irčou a dcerou. Bylo krátce před Vánocemi a nepoznával jsme to tam.. Tatam byla ta ospalá idylka socialistického venkova.. Městečko žilo, provoz zhoustnul, krámek soukromého pekaře a soukromého řezníka nahradil anonymní hypermarket.
Později se Richard a Máša vzali. Byli jsme jim s Irčou na svatbě. A pak už jsme se s Richardem vídávali jen sporadicky, až jsme se jeden druhému ztratili. Zkontaktovali jsme se vlastně až nedávno. Neměl Richard moc štěstí. Brzy se jim narodil syn a krátce po tom se rozešli. Máša nechtěla Richardovi syna půjčovat a měli to celé nějaké komplikované.. Stačili jsme se potkat jen párkrát, než Ricahrd odjel do Francie. Jedno z těch setkání bylo takové netradiční. Sedli jsme si u nás na zahradě pod pergolu, otevřeli lahev vína a Irča přišla s neodkladnou potřebou jet zkontrolovat naší dceru, která kamsi vyrazila se svými kamarády přes noc. Už jsme ale měl upito, tak musel ařídit Irča a my s Richardem jsme se rozvalili na zadních sedačkách, vzali sebou ještě láhev do zásoby a pokračovali v mejdanu.